Donedávna jsme byli přesvědčení, že dítě má být do tří let s mámou doma. Když byly naší Ester dva roky, jezdili jsme z kroužku na kroužek, aby mohla být ve společnosti vrstevníků, po níž toužila. Tehdy jsme si uvědomili, že ke štěstí a rozvoji potřebuje i zkušenosti, které jí doma nemůžeme dát. Nastoupila do Montessori školky a den ode dne nám rostla před očima – získávala sebevědomí a radovala se ze všeho, co už sama dokáže.
Mladší Rebeka začala utíkat za Esterkou do školky, jakmile se naučila chodit. Protože v Esterčině školce nebylo místo, hledali jsme jinde. S Monikou Němcovou, Montessori učitelkou, která pracuje s dětmi od nejmenších miminek a je mámou předškoláka Vavřince, jsme začali snít o školce, jakou bychom si pro naše děti přáli. O školce, kde jsou děti pro učitele partnery, kde souzní svoboda s respektem k sobě, druhým i okolí. O školce, kde děti i učitelé z různých zemí a kultur mluví různými jazyky. O školce s okny do přírody. O školce, která atmosférou připomíná domov a kde najde zázemí celá rodina; rodiče, mladší i starší sourozenci, i ti ještě nenarození. Sen se stal skutečností a otevírá se i Vám a Vašim dětem.
Nina a Vojtěch Vrbovi a Monika Němcová